Rusko a my, Československo II.

(Dokončení)

Havlíček koriguje romantické slovanství

Na Čelakovském vidíme, že až dosud buditelé snili své slovanské a rusofilské sny. představy a ideje neznajíce realitu. To změnil český politik, novinář a spisovatel Karel Havlíček Borovský (1821-1856), když si vyjel na Rus, aby ji poznal. Strávil tam dva roky (1841-43). Chtěl se osobně přesvědčit, můžeme-li v našem zápase za svobodu odtud čekat podporu a pomoc. Co vypozoroval. zachytil ve svých "Obrazech z Rus". Bylo to za časů Mikuláše I., tvrdého despoty, potlačitele děkabristů, kdy Havlíček zjistil, že "Moskva je cárská, činovnická, pravoslavně duchamorná, nevolnická, velkopanská, hýřilská i zabedněná. Poručensky slavjanofilská, zatímco Petrohrad je cizozemský." Ale i v Moskvě se vidí "nemoudrá honba za módností a cizími vzory a spousta cizozemců".

Realista Havlíček však věří, že i bídný stav může být zárodkem něčeho dobrého. Koriguje romantické slovanství. Nemá to být napříště snění, ale práce, osvěta, úsilí o myšlenkovou, národní, sociální a politickou samostatnost. "Reálnost Slovanstva je reálností jednotlivých kmenů," soudil Havlíček a zúžil slovanskou otázku na austroslavismus, ideu slovanské vzájemnosti v rámci rakouské monarchie. S touto ideou vstoupil i do revolučního roku "jara národů" i památného Slovanského sjezdu v Praze, do roku 1848. Prožívaná problematika Slovanů rakouské monarchie nezatlačila však nijak představy o Rusku jako velké slovanské říši, která není v područí cizí nadvlády.

Horoucí vlastenectví, slovanské povědomí touhu po osvobození a povznesení národa dokládá v dalších letech třeba i náš národní malíř Mikoláš Aleš (1852-1913), autor mimo jiné půvabných obrázků z ruských bájí a dějin, od bohatýrů Kyjevské Rusi až po kozáky, které "na vlastní oči" viděl jeho strýc, vysloužilý švališér. Ale to jsme již v druhé polovině 19. století, kdy se celá ruská kultura, nejen literatura, stává obdivovaným duchovním vlastnictvím celého vzdělaného světa. Ruské umění získává úctu a lásku touhou po sociální spravedlnosti, hlubokým pohledem do lidské duše, naléhavým tázáním po smyslu života. A je v tom zajedno s ideály a pátráním po tajemství pravdy, dobra a krásy s lidmi na celém světě.

Masarykovo vnímání Ruska

Také pozoruhodný spis Tomáše Garrigua Masaryka "Rusko a Evropa" (1919), se opírá z větší části o studium krásné literatury, která v daném období slučovala filozofii, úvahy o společnosti, o náboženství i o umění. Masaryk se dívá na Rusko očima západoevropského vzdělance a humanisty. Analyzuje jeho hospodářsko-politickou situaci v historickém pohledu, s účastí rozebírá názory spisovatelů a básníků jako symptom doby a doklad o duševním stavu společnosti. Slavjanofilové a západníci, liberálové a radikálové, oficiální režimisti i disidenti a odpadlíci - všichni jsou tu povoláni svědčit o stavu mysli "matičky širé Rusi". Ruská inteligence se octla na rozcestí a ve vášnivých debatách hledala cestu svou i cestu svého národa. Otázka kam bude směřovat Rusko, byla palčivá, osudové spjatá s její odpovědností. Každý vzdělanec stál mezi Východem a Západem, mezi národností a světovostí, mezi pravoslavím a racionalismem. A byl to i předobraz budoucího osudového střetu sil ruského samoděržaví a revoluce.

Masaryk si ve svém díle všímá procesu europeizace Ruska. Ukazuje, jak Rusko není od ostatní Evropy nepropustně odděleno. Má své učitele i na Západě. Vůdčí duchové ze zahraničí jsou tu studováni a mají vliv na utváření domácích názorů na svět, život, společnost, samoděržaví, pravoslaví. Přispívají tak ke krystalizaci ideologií, k utváření sociálně politických idejí, etiky, filozofie. Ve srovnání Ruska se západní Evropou nevidí Masaryk rozdíl kvality, ale stupně. Rusko prochází vývojem, který má západní Evropa již za sebou. Rusko je tím - čím Evropa byla soudí Masaryk. (Další Masarykovy spisy "Nová Evropa. Stanovisko slovanské" (1918) a "Světová revoluce" (1925) navazují na tyto studie.)

Stanislava Kučerová , Slovanská vzájemnost č. 217/únor 2018, str. 7 , část II.